dima
  • Potřebujeme v záři blyštivé budoucnosti vlajky?

    Není látka jako látka a tím méně, když jí povívá vítr veřejného prostoru. Zatímco prádlo, sušící se na balkonové šňůře, je výrazem každodennosti a bytostného individualismu, prapory vetknuté žerdí do fasádních držáků evokují sváteční čas a atmosféru sdílené identity – byť nezřídka násilně vynucované. V obou případech má ale textil třepotající se ve větru potenciál město zabydlovat. Dnes však už nikdo prapory nevyvěšuje, a když už k tomu události (spíše sportovní než jiné) vybízí, častěji než vlastní dům jimi dekoruje auto. Tento způsob vyjadřování kolektivní sounáležitosti se zkrátka v našich zeměpisných šířkách poněkud zajedl. Dříve samozřejmý a později vynucovaný úkon je tak dnes hoden pouze zájmu umělecké guerilly. Text / Tomáš Knoflíček